Cestujete s námi – Rio de Janeiro

Druhý den jsem prozkoumala blízký park jménem Passeio Publico plný vrostlých stromů, potoků a také sněhově bílých kachen. Odtud to bylo kousek k metru. Mašina mě po zakoupení lístku překvapila zajímavou znělkou podobající se zvuku výherního automatu. Vybrala jsem si, že vystoupím na zastávce Botafogo, víceméně jen tak. Jedná se o městskou část se stejnojmennou pláží. Botafogo je rovněž označení pro figuru v sambě, portugalské válečné plachetnice, ale také náš český fotbalový klub a kapela. Hned při výstupu z metra mě zaujalo místní květinářství. Jdu po ulici, trochu mě šokuje s kýmsi se hádající černoška, která řve, pak se otočí a oběma rukama se plácá po zadku. Tu se přede mnou otevře výhled na horu Corcovado a sochu Krista Spasitele.

Na rohu ulice mě upoutá snad nejhezčí strom, který jsem v životě viděla. Jedná se o lončatník guyanský, který se vyznačuje kauliflorií, což je jev, kdy květy vyrůstají z kmene. A skutečně to tak bylo. Kmen celého stromu byl obsypán květy a né tak ledajakými! Okvětní plátky byly sametové a vínově rudé, vnitřek květu se podobal mořské sasance. Pod stromem byly mraky těchto květů, člověk by je chtěl sbírat a snad i sníst. V noci květy omamně voní a jsou uzpůsobeny pro opylování netopýry. To ale není vše, obejdu strom kolem dokola a vidím, že na něm visí jakési, cukrovému melounu podobné, koule. Ne nadarmo mu díky těmto plodům přezdívají strom dělových koulí. V kečuánštině se rostlina nazývá Ayahuma a jsou jí přisuzovány duchovní vlastnosti, někdy se používá jako příměs do Ayahuascy.

Přicházím k pláži Botafogo s velmi jemným pískem, odkud je krásný výhled na lodě a za nimi se tyčí hory a skály, zejména Pão de Açúcar – cukrovou homoli skrytou v oblacích, protože bylo zrovna pod mrakem. Otočím se a zase vidím Corcovado se sochou Krista Spasitele. Výhledy jsou, kam se podíváš. Opodál na travnatém plácku spatřuju hejno zelených papoušků. Jde o druh papouška mnišího neboli mnišíka šedého, který se odsud invazně šíří do Evropy. Tito ptáci budují společná hnízda gigantických rozměrů, možná se vám poštěstí je vidět. Vracím se k metru ulicemi, sem tam vidím na kartonech bezdomovce a tu najednou uslyším střelbu. Docela se bojím a moc se těším na následující den, kdy se setkám s jedním cestovatelem a jeho kamarádkou, které jsem objevila přes cestovatelskou seznamku, když jsem pátrala po cestovatelích po odpojení od mého spolucestovatele.

Vystupuji v blízkosti ubytování a jdu prozkoumat historické centrum jménem Lapa. Zaujme mě katolický koloniální kostel Church of Our Lady of Lapa do Desterro. Jedná se o jeden z nejstarších kostelů v Rio de Janeiru. První kaple pochází z 18. století, seminář a kaple byly postaveny v roce 1710. Kostel zaujme barokní architekturou zdobenou portugalskými dlaždicemi. Je na seznamu národního institutu historického a uměleckého dědictví (IPHAN).

Před kostelem je prostranství plné palem a domů se zajímavou architekturou. Opodál stojí neuvěřitelně dlouhý most - Aroos da Lapa. Jde o starý akvadukt s názvem Aqueduto da Carioca, který byl postaven v koloniálním období. Horní část slouží jako viadukt pro tramvaj Santa Teresa. Později jsem se dozvěděla, že je to jedno z nejnebezpečnějších míst v centru a doporučuje se jej navštěvovat jen ve dne. Okolí hlídá policie, je to kvůli množství bezdomovců. Nekonečně dlouhý, sluncem nasvícený zářivě bílý viadukt působí oproti temnému nebi v pozadí opravdu impozantním dojmem. Při pohledu z boku je za viaduktem vidět zvláštní kónická stavba – katedrála svatého Šebestiána – Catedral Metropolitana de Sao Sebastiao do Rio de Janeiro, která je zasvěcena svatému Šebestiánu – patronovi Ria de Janeira. Je navržena v moderním stylu založeném na mayském architektonickém stylu pyramid. Katedrála budí rozporuplné pocity, jednomu se líbí, druhému ne. Nejsem fanouškem moderní architektury, takže mě osobně nezaujala.

Dále se jdu podívat k městskému divadlu Theatro Municipal do Rio de Janeiro. Jedná se o jeden z nejcennějších kulturních pokladů města, který má více než staletou tradici. Divadlo neboli operní dům byl navržen v eklektickém stylu, inspirován Pařížskou operou Charlese Garniera. Nedaleko něj stojí další dvě krásné budovy, jsou jimi Národní knihovna a Národní muzeum výtvarného umění, takže z hlediska architektury si i tady člověk přijde na své. Na co jsem si ale nemohla zvyknout, je rušivě působící moderní architektura v těsné blízkosti těchto a jiných architektonicky zajímavých budov. Na prostorném náměstí Cinelandia před divadlem mě oslovuje mladík, žádá o foto a chce se seznamovat. Prohodíme pár vět a mířím zpět k ubytování, kde očekávám, že budu v bezpečí. V noci mě ale probudí hrozný křik a bouchání na naštěstí ne moje dveře. Kukátkem pozoruji, co se děje a jsem dost zděšená. Vidím hádající se pár a potom dokonce i policii. Příjemný zážitek to teda rozhodně nebyl.

Druhý den se vydávám pěšky ke stadionu, kde se setkávám a seznamuji s mými novými spolucestovateli, za což jsem moc ráda, protože bych na nic moc sama neměla odvahu. To, že se chtějí jako první vydat prozkoumat botanickou zahradu Járdim do Botánico do Rio de Janeiro, je pro mě jako zahradnici nepopsatelným potěšením. Když dorazíme k botanické zahradě, zjišťujeme, že otevírá až za hodinu. Vydáme se tedy prozkoumat dva nedaleké parky Parque das Figueiras a Parque dos Petins ležící u jezera Lagoa Rodrigo Freitas. Otevře se před námi krásný výhled na kopcovitou krajinu a mrakodrapy. Samotná zahrada je součástí obrovského parku na úpatí hory Corcovado se sochou Krista Spasitele. Zajímavostí je, že obděláváno je pouze 40 % tohoto parku, zbytek je Atlantský les, což je znát i na okolní flóře v ulicích. Když jdeme zpět k zahradě, vidíme zajímavé stromy, například akácie. Ze stromů visí závoje tilandsií a velikonočních kaktusů. Tu mě upoutá pozoruhodná socha rybáře. Kolem stromů si rostou orchideje, anturie a najdeme i zázvor, tak jako u nás třeba kopretiny a zvonky. Už tady si připadám jako v botanické. Občas najdeme některou z orchidejí růst i terestricky na stromě. Najednou vidím můj oblíbený strom lončatník a pod ním zemi celou posetou vínově rudými sametovými květy! Beru jeden do ruky, připadá mi jako z plyše. Kdybych nevěděla, přemýšlela bych chvíli, zda je to vůbec opravdová rostlina. Uvnitř, mezi okvětními plátky, je opět oko, mořské sasance se podobající shluk tyčinek. Prostě bomba. Exotičtější rostlinu jsem neviděla a přála bych si, abych si květ mohla odvést a nikdy neuvadl.

Dojedeme k botanické zahradě, která je už otevřená. Zahrada byla založena v roce 1808 portugalským králem Janem IV. Sloužila tehdy pro aklimatizaci koření (například pepř, skořice, muškátový oříšek), které bylo dováženo ze západní Indie. Pro veřejnost je otevřena od roku 1822. Na ploše 54 hektarů je asi 6 500 druhů, dále lze obdivovat skleníky a je tu i významné výzkumné centrum, jehož součástí je nejkomplexnější knihovna specializující se na botaniku. Obsahuje až 32 000 svazků. Od vchodu vede 759 metrů dlouhá řada 134 palem nazývající se Avenue of Royal Palms. Všechny tyto palmy pocházely z jediného stromu Palma Mater, který zničil blesk. Na drátech se pohupují chuchvalce tilandsií navozující atmosféru Atlantského lesa. Nebe má tmavou modročernou barvu a díky typickému „vlhkému“ vzduchu a rostlinstvu kolem cítím, že jsem v opravdovém pralese. Dojdeme k budově s nápisem Umescola de arte, otočím se a spatřím za mnou úplně růžovou zemi. Je na ní mnoho květů Albizie julibrissin, řadící se mezi akácie. Květy se podobají svítivě růžovým štětkám. Strom má i lidový název „Persian silk tree“, což v překladu znamená hedvábný strom. Není divu, dřevina působí opravdu jemným hedvábným dojmem. Procházíme mezi keři a stromy, jaké jsem nikdy v životě neviděla. Rozeběhnu se k vysokým svítivě žlutým bambusům a na hlavu si nasazuji uschlý list, stočený do tvaru připomínajícího čepici.

Najednou spatřujeme nádherné jezero jménem Lago Frei Leandro plné plovoucích listů Viktorie královské. Listy mohou mít průměr až tři metry a zajímavostí je, že mohou unést i dvacetikilogramové dítě. Rostlina se řadí mezi lekníny a má také krásné bílé květy. Poprvé byla objevena naším českým cestovatelem Tadeášem Haenkem. V okolí jezera je mnoho palem a flóry typické pro Atlantský les. Nebe nad ním je dramaticky temně modré a blíží se déšť. Je to krásný pohled, který jsem znala jen z knížek nebo televize. Najednou začne pršet a na hladinu jezera a gigantické listy dopadají obrovské kapky. Mě to ale nevadí, pohled na jezero je prostě bombastický a toto přidává na atmosféře. Nakonec se s mými novými spolucestovateli schováváme v malém altánku porostlém pnoucími rostlinami. Po dešti dojdeme k bromeliáriu a orchideáriu. Hned za ním si přicházím na své a potkávám na zemi obrovský hmyz. Tipovala bych na zástupce rovnokřídlých. Kousek dále nás u stromů chlebovníku s obrovskými plody překvapí mnoho poskakujících opic s dlouhými ocasy. V zahradě se vyskytují hned dva druhy, a to kosmani chocholatí a opice kapucínské. Nejsou k vidění jen opice, ale i ptáci, v parku je jich neuvěřitelných 140 druhů, například tukani, guani, jestřábi. Mnozí z nich si zvykli na přítomnost lidí a jejich pozorování je tu snazší než ve volné přírodě. Nechybí ani masožravé rostliny, zajímavá japonská zahrada, stará továrna na střelný prach, mnoho soch a fontán nebo část se sukulenty a kaktusy, kde do rukou chytáme malé ještěrky a připadáme si jako v polopoušti.

V zahradě jsem ztratila pojem o čase a vůbec nevím, kolik hodin jsme tam strávili. Jsem ale ráda, že si noví spolucestující vzhledem k nadšení nemyslí, že jsem blázen a společně míříme do části Lapa.

Kousek od kostela je nádherná ulička vedoucí k neuvěřitelnému schodišti, které je celé, včetně zídek okolo zdobené pestrobarevnými ručně malovanými dlaždicemi! Místo se jmenuje Escadaria Selarón, schodiště vyzdobil Jorge Selarón. Je to fantastické, působivé barevné dílo a také jedna z významných turistických atrakcí Ria. Postupujeme výše po dočervena laděné části schodiště a vidíme úsek, kde je růžový dům s tmavě zelenými okenicemi, zídkou a schodištěm kolem s dlaždicemi ladícími do barvy.

Dále jdeme ke zmiňovanému viaduktu, kde je okolo skutečně pár bezdomovců a policie. Místo je centrem nočního života, plné barů a restaurací. Ochutnáváme místní dobrou specialitu zvanou Pao de queijo. Je to sýrová koule z tapiokové mouky. Po setmění se vydáváme zpět k ubytování.

Druhý den vyrazíme na jednu z nejvýznamnějších turistických atrakcí, čímž je socha Krista, měřící 38 metrů (včetně osmimetrového podstavce). Socha rozpíná své ruce nad městem na hoře Corcovado vysoké 710 m n.m. Je tak viditelná z nejrůznějších koutů města. Na horu se lze dopravit lanovkou nebo jít pěšky. Co mě trochu zklamalo, byly jezdící schody vedoucí přímo k soše. Měli jsme štěstí na počasí, kdy socha byla dobře viditelná a nebyla zahalená v mracích. Výhledy z prostranství byly moc krásné.

Nenechali jsme si ujít také návštěvu další z hlavních dominant města, Pão de Açúcar, neboli cukrovou homoli. Jde o skálu dosahující nadmořské výšky 396 m n. m., která své jméno dostala podle podobnosti s cukrovou homolí. Nahoru se necháme vyvést lanovkou. Je to opravdový zážitek poskytující nezapomenutelné výhledy na zajímavě tvarované kopce, mrakodrapy, pláže a zálivy. Nahoře nás překvapí keře plné maličkých legračně vypadajících opic. Jedna z nich má na sobě dokonce i několik mláďat.

Nevynecháme ani návštěvu proslulé pláže Copacabana. Koupat se tu moc nedá, vlny jsou obrovské, zato je tu ale velmi jemný písek. Přichází k nám dredatý mladík a hraje na kytaru hity od Boba Marleyho jako „No Woman No Cry“ a jiné. Dále nás navštěvují prodejci suvenýrů, třeba černoch původem ze Senegalu. Prohrabuje se množstvím náramku a náhrdelníku z pestrobarevných korálků, ukazuje nám je a jako mantru opakuje: „Look... this... Afrika...“

K večeru jsme se vypravili do takzvaného města smíchu Niterói. Toto město leží při vstupu do zátoky Guanabara, 5 km od Ria, s nímž je spojeno mostem. Pozoruhodná jízda po tak dlouhém mostě se zdála být nekonečná. Je tu další vyhlídka na Rio de Janeiro, tentokrát z jiného úhlu a téměř za tmy. Krom toho se tu nachází muzeum nejznámějšího brazilského architekta Oscara Niemeyra. Budova muzea připomíná létající talíř. Za úplné tmy se vracíme zpět.

Den před odletem si dáváme schůzku u AquaRia, veřejného akvária nacházejícího se v přístavní zóně Ria de Janeira. Je považováno za největší akvárium v Jižní Americe a je opravdu na co se koukat! Procházíme dokonce i tunely, kdy nad námi plavou ryby úctyhodných rozměrů, nechybí medúzy, sasanky, rejnoci, sbírka lastur a vše co k mořskému životu patří. Milovníci si opravdu přijdou na své. Po návštěvě akvária zajdeme na veliký bazar všeho možného zakoupit pár suvenýrů. Obdivuji krásné šaty na sambu, které se tu dají pořídit za pár korun. Tady mě moji spolucestovatelé museli trochu krotit.

Odtud míříme na pláž Praia Vermelha neboli red beach, pláž s hrubým načervenalým pískem, nad níž se tyčí Cukrová homole. Výhodou této pláže je, že se tu dá i zaplavat, jelikož je chráněná pevninským výběžkem a po většinu času je tu klidná hladina vody. I zde nechybí prodavači suvenýrů, nedá mi to a od jednoho černocha kupuju šaty. Poté se kocháme obrazem opravdu krásným výhledem z pláže, která jistě bude patřit k nejhezčím, co jsem navštívila.

Jako dopravní prostředek zpět jsme využili Uber. Sedím vzadu a vedle mě, za řidičem, je moje spolucestující, kochající se fotografiemi v telefonu. Na semaforu padne červená a my stojíme spolu s ostatními vozidly na víceproudé silnici. Tu najednou do okna kdosi natáhne ruku a vyškubne kamarádce mobil z ruky! „Můj mobil, on mi vzal mobil!“ křičí. Otočíme se a vidíme mladíka proplétající ho se mezi stojícími auty, jak běží pryč. Zastavujeme, chvíli vymýšlíme, co dál, ale bezúspěšně. Pátrání po mobilu by se podobalo hledání jehly v kupce sena.

Pobyt v Brazílii utekl jako voda a nastal čas odletu. K mému překvapení zjišťuji, že letiště je dosti daleko, nachází se na ostrově Gubernador v zálivu Guanabara. Na letiště jsem jela metrem na místo, kde jsem měla přesedat na bus. Zjistila jsem tam však, že v buse nejde platit kartou. Vybírat nemělo cenu. Obtěžkaná čtyřmi taškami jsem šla do nóbl restaurace, kde jsem se komplikovaně snažila vysvětlit, že jim kartou zaplatím dvě vody, klidně i víc, ale ať mi dají 4 rs (20 Kč) na bus. Seběhli se všichni zaměstnanci ve stejnokrojích, lilo ze mě, vlasy jsem měla ještě od soli z moře, všude na mně visely tašky jako na velbloudovi. Koukali na mě jako na mimozemšťana a svolávali další a další zaměstnance. Pak mi to teda dali ty peníze. A zaplatila jsem dvě vody.

Vracím se na zastávku, jenže autobus nikde, lidi mě posílali sem a tam na různý zastávky, brečela jsem. Pak už jsem se úplně zhroutila z toho, že mi horečně něco vysvětlují a nevím co. Nakonec se mě ujala slečna a řekla, že ten spoj a bus, co mi mapy Google vyhledaly, neexistuje! Poradila, že musím Uberem a přivolala ho. Ten čas čekání byl nejhorší. Připadala jsem si, že to bude jízda smrti. Bojím se v cizině jezdit sama s cizím v autě, prostě Uberem ani taxíkem sama nejezdím. Přijel černoch té nejtmavší pleti, co jsem kdy viděla, na předním skle jeho auta se na mě smála prasklina v podobě pavouka. Rychle a za občasného troubení mě vezl na druhý konec, půl hodiny strachu. Projeli jsme kolem favely, kde se ozvala střelba a nad domy se ukázal malý černý obláček, jako když někdo střelí do vzduchu!!

Na letišti jsem tajně pohodila dvě tašky kamsi na zem (že tam byla platební karta jsem zjistila až pak) a odešla s legálním počtem tašek na odbavení. Tam byla hodná paní, vše prošlo a dala mi slevu do restaurace jako kompenzaci dvou hodin zpoždění letadla. Co vám budu povídat, hned jsem šla na pivo. Po chvíli jsem dostala kuráž a začala se přímo tam (nikdo tam nebyl) nabalovat jako sněhulák a soukat do mokrých plavek a nasáklých kalhot. Snížení počtu tašek a úspora místa však byla prioritou! I tak jsem měla tři tašky místo dvou. Vše mi ale prošlo a při kontrole zavazadel si jejich počtu nevšimli. Kontrolovali jen, zda v malé lahvičce místního medu, co mi dal kamarád, nejsou drogy. Rostlinné řízky, obrovské lusky a jiné přírodniny nevadily :) Zaskočili mě až v Amsterdamu, kde jsem musela vypakovat úplně celý batoh, protože si chtěli prohlížet tašku s kameny z hor, co byla na samém dně. :D Celkově byl odlet i samotná cesta v pohodě.